hola hola škola volá

< Previous | Next >
  • Tracy1

    Member
    Czech
    Tak já nevím, jestli za tím nestojí nějaký konkrétní příběh, ale myslím si, že je to prostě rýmovačka: hola se dřív používalo jako zvolání k něčemu vyzývající, a rýmuje se se slovem volá.
     

    Dunno002

    Banned
    Czech
    Haló je asi volací slovo cizí, které se k nám dostalo z Němec v době nedávné; dnes mu pomáhá zejména zvyk volati tak do telefonu. Bylo by asi marné žádati, abychom tak nevolali; ostatně tak volají při loveckých štvanicích a nyní i do telefonu i Angličané (halloo) a mají k tomuto volání i sloveso halloo, hallow (starší hallowen) »volati haló, honiti s tím pokřikem«. I Francouzi volají do telefonu allô n. allo; to se vykládá za slovo přejaté od Angličanů a Američanů. Mají také své volání holà, jež vykládají za spojení interjekcí ho (oh) a là (ve voilà »viz tam, hle«, halte-là »stůj!«). Snad by se mohla také tato slova vykládati za přejatá z němčiny, ale důkaz by u volání tak přirozených byl nesnadný.

    Někteří němečtí filologové něm. holla vykládají dnes z rozk. způs. hal = hol (od slovesa holen, jež v starší němčině i v jiných germ. jazycích má také tvary s a), jímž se volalo na přívozníka (»vezmi, převez mě«); tento pův. tvar se prý rozšiřoval přidaným â nebo ô, l se zdvojovalo (jako ve volacích a domáckých tvarech jmen jako Emma, Emmy, Ella, Elly, Willy, Henny = Henriette a p.) a tak vznikaly tvary hollâ (holla), hallô (hallo). Takové zesilování volacích tvarů je v starší i v lidové němčině i jinde; volání jako wâfenâ (»do zbraní!«, pak také, jako samo wâfen, jen zdůrazňující slovo bez zvláštního významu), trinkâ trinc (při pitce) je v střední horní němčině dosti časté (sem patří také heilâ = heil 7, 41), zesilování samohláskou ô je na př. v starším volání feurio (= Feuer!), které ovšem mohlo vzniknouti napodobením tvaru mordio, v němž vězí franc. mordieu (z mort Dieu), anebo v nářečních volacích tvarech jako vatero, Hanso! Tak vykládá něm. hallo, holla Rud. Hildebrand (Beitr. zum deutschen Unterricht, v Lipsku 1897, 68 n.) a po něm pozdější vydání Weigandova slovníku; uvádí také doklady podobného volání na přívozníka. Jiní hledají v těchto slovech prosté volací interjekce bez historické souvislosti se slovy plnějšího významu.

    Hola by mohlo pocházeti také z němčiny (holla), ale snad je to přece volací interjekce domácí. I polský slovník zná volací hola, které i se svým h nemusí pocházeti z Němec; naše interjekce a zvukomalebná slova s f dokazují, že se v takových slovech mohou objeviti i hlásky, které v jazyce jinak historického [79]oprávnění nemají. A pak volání hola (a jeho spojení s jiným volacím slovem hola hej, hola ho) slýcháme i v krajích, kde není mnoho vlivu cizího, a zná je již Rosa v Čechořečnosti 243 (holla, hola, hollahej »hem, heus«). S ním snad přímo souvisí slovo hulákati (huľáňať u Bartoše), které znamená vl. »křičeti hulá«; byla by to stejná odvozenina jako houkati (= křičeti hou), stč. hořekati (= volati hoře!, hořekovati), mor. bědákat, sloven. bedákať (= volati běda!, bědovati), tykati, achkati, dejkati (= říkati »ty, ach, dej«), frkati, fňukati, hekati (= dělati fr, fňu, he) ap., v. 1, 224[1]. Rozdíl v samohlásce (hola, hulá-) v slově takovéhoto způsobu bychom pochopili již tím, že v přímém volání ústa přirozeně mají tvar otevřenější, než vypravuje-li se slovesem, že někdo křičel »hola, holá«. Aspoň nevidíme nic jiného, co by v slovese hulákati mohlo vězeti; a podobné zatemnění o v u vidíme v slově hejhula, jímž se snad po celých Čechách označuje člověk trochu obhroublý a hřmotný a jež jistě je jen zpodstatnělou interjekcí hej, hola.
    Zdroj: Naše řeč – Haló, hola, hele!
     
    < Previous | Next >
    Top